Náš velký dům už nám slouží, moc se nám tu líbí. Pokoje sice ještě nemáme hotové, ale stačí nám velké místnosti v přízemí a v podkroví. Každé ráno se těším na koupel v našem ledovém bazénu. Dokud s námi bydlela hradecká babička, chodili jsme spolu. Ale už u nás nebydlí, tak musí máma. Táta má totiž rýmičku. Hradecká babička u nás bydlela, protože jsme tu měli dachovskou babičku. Ta byla hodně nemocná, ležela na posteli a my jsme si k ní chodili hrát a povídat. Teď už je babička u Pánaboha v nebíčku, už jí nic nebolí. My se Stelinkou si často zpíváme Bimbáli bimbáli, Honza skočil do skály, jak nás to nedávno babička naučila, houpali jsme při tom mucholapkou.
S hradeckou babičkou k nám přišla bydlet i kočka Poňa, ségra naší Bosky. Kočičky už tu jsou obě jako doma a babička ještě neví, jestli nám tady tu svojí nenechá. Stelinka už se jich nebojí, i když pár drápanců už schytala. Já je mám moc rád a baví mě zkoušet, co vydrží. Třeba jsem zkoušel, jestli umí viset za ocas. A Stelinka si na ně zase sedá. Máma nám za to hubuje, ale kočky nic neříkaj.
Kočkujem se i my se Stelinkou. Mě se totiž nelíbí, že mi bere hračky, tak jí strkám a ona pak pláče a máma nám zase hubuje. Nebo vidím, že máma plácla Stelinku přes ruku, když už potřetí musela vytírat převrhlé pití (nojo, to znám, pokusy se musí opakovat, jinak to není žádná empirie :-)), tak jdu a plácnu Stelinku taky. No, musím přiznat, že mámu teď trochu neposlouchám. Myslím totiž, že si věci můžu rozhodovat sám. Pořád všichni říkaj, jak jsem velkej a šikovnej a já se ani nemůžu rozhodnout, jestli uklidim hračky. No neuklidim! A to maminku hrozně zlobí! A někdy je s ní těžká domluva. Třeba když něco moooc chci, nechce mi to dát ani když řeknu "já bych prosil", tak žadoním, a ona mi vysvětluje, že už jsem přeci měl sušenek hodně, že už nejsou (to většinou není pravda), a já žadoním dál, a ona že by mě bolelo bříško. "Maminko, já chci, aby mě bolelo bříško!" A je v koncích! Jenže mě je to stejně prd platný. Začínám se ptát PRÓČ? a "Maminko, a do prdele nesmíme říkat?" Prý ne, ale tatínek to říkal!
Stelinka krásně chodí! A říká "malá" když hladí kočičky a "pálí" když stojí u kamen a "tytyty" když hází jídlo po zemi. K narozeninám dostala kočárek pro panenky. Já mám dva malé kamarády, zajíce a méďu, a přesně takový jsem pro ně potřeboval. Děláme všechno spolu - beru je ke stolu i do postele, a na procházku, protože Stelinka sice chodí, ale ještě ne tak rychle, aby svůj kočárek doběhla :-) Jinak je pěkně vybíravá u jídla. Cokoli má někdo na talíři, tak to chce, ale svojí zeleninku ne. Tak jí máma přestala vařit dětské jídlo a jíme všichni to samé, za velkého posměchu babiček. Já jsem v jejím věku jedl nesolené křupky a ona může pizzu se slaninou! Ale na druhou stranu sní cokoliv. Už ochutnala kočičí granule, malířovi barvu z kýble, šroubky a matičky (ty snad i vyplivla, nebojte!), špunt z bidetu a podlahu v lékárně. Tak to s tou vybíravostí není zas tak zlý...
Ještě pořád nemá naušničky a i když nosí samé růžové šatičky, tak jí pořád všichni mají za kluka. Pan farář, co u nás byl za babičkou, ohlašoval velké změny u bratrů katolíků: když se mu sápala po barevné štole, řekl: No, třeba jednou taky budeš takovou mít! :-D
Fotky jsou dnes ve dvou albech. Uvidíte, jak máma vzala na milost naši vanu z černého umělého mramoru, která prý stejně jednou "pude" ale kdoví, kdy to bude. K svátku jsem dostal bublinkovou koupel a moc se mi to líbilo! Taky uvidíte, jaký jsem pomocníček, a jak miluju svíčkovou.
A ještě na výstrahu všem, kdo chtějí vychovávat děti, přikládám žhavý článek o tom, jak mě chtěli vychovávat tak, že jsem z toho málem chytl úpal :-)
Tak zdar, ať vám draci lítaj a čepice neuletí!
Váš Vendoš
0 komentářů:
Přidat komentář