Jak jsem z výchovy málem chytl úpal

Bylo horké letní ráno, už v devět hodin se tetelil vzduch a kdo mohl, na sluníčko nešel. Babička v Hradci převlíkala postele a já jí pomáhal, protože má matraci, která se dá tlačítkem zvednout do sedu a já se na ní rád vozím. Když už jsem s tlačítkem blbnul moc, babička mě zahnala, tak jsem se šel kouknout na balkon, protože ten mám taky zakázaný. Babička pro jistotu zavřela na balkon dveře, abych tam nešel, ale to už jsem tam byl, a odešla. Máma z kuchyně slyší můj pláč. Nojo, babička mu říkala, ať už s tou matrací přestane, asi brečí kvůli tomu. Po chvíli jí to připadá divné, že jsem zavřený na balkoně, když tam tak praží sluníčko. Babička má drsné metody, myslí si, ale přece jí nebudu usměrňovat před dítětem... Já už řvu jak blázen. Víťovi ve vedlejším pokoji to nedalo a šel se za mnou podívat. "Vendelíne, cos proved, že Tě sem zavřeli?" Když nevím, křičím Nééééé! Víťa si říká - no, vychovávaj ho, nebudu jim to kazit, ale na tom balkoně je fakt vedro... "Tak Ty nevíš? Cos proved, řekni, nebo tě tam zavřu zase!" Naštěstí jde kolem babička. "Já si říkám, co ten kluk tak břečí, kdo ho sem zavřel?" Chvíli trvalo, než se vše vysvětlilo, nakonec jsme se tomu všichni smáli. Úpal jsem nechytil a lumpárny dělám dál :-)