Metoděj!

Milí přátelé a kamarádi!

Našemu Metodějovi už je 6 neděl. Už vyrostl z tříměsíčních oblečků a z vaničky a nevíme, co budem dělat v zimě, až vyroste i z kočárku. Ono to možná bude už na podzim :-). Je to úžasně spokojený človíček, pláče jen když má pádný důvod, jinak s pochopením přijímá svou sourozeneckou konstelaci, protože ví, že mu nic jiného stejně nezbývá.

Stelinka a já ho máme rádi. Hlavně Stelinka si ho dopoledne s mamkou užívá. Moc ráda ho chová, zpívá mu a když pláče, hned volá maminku a Metůdkovi říká: neboj Metůdku! Všem se chlubí, že Metoděj je "náš klučínek". Babička Šaršonová nedávno říkala: To je ale velkej kluk! A Stelinka na to: Babičko, on není velkej, ještě nechodí do školky!

Do té chodím totiž já. Dokonce už tam i spím! Každé ráno se hrozně samostatně oblékám a tahám taťku z pelíšku, abychom tu školku stihli. Když se mě naši první den ptali, jestli tam mám nějaké kamarády, řekl jsem: Mám, paní učitelku! Od té doby jsem se ale seznámil s ostatními dětmi a doma o nich rád vyprávím. Není to vždycky úplně jednoduché, musel jsem se naučit i trochu hrubším způsobům, abych uhájil své hračky a čest. Nakládačky, které ve školce schytám, i sprosťárny, co se učím, pak nosím domů, takže občas nabančím Stelince nebo kleju jak dlaždič. Ale učím se tam i pěkné věci - říkanky, písničky, malování a tiskání, aranžování větviček, vše podle toho, jaké téma právě celý týden probíráme, jednou jsou to jablíčka, pak houby, pak strašidla nebo brambory.

Během maminčina a Metůdkova šestinedělí u nás bylo pěkně živo. Hodně jsme byli s hradeckýma babičkou a dědou, přijel se na nás podívat i táborský děda a taky Marcelline a François z Dijonu. Ti nás učili francouzsky - Stelinka i já si doteďka zpíváme francouzské písničky a říkáme Merci beaucoup. Přestože nás tu jeden víkend bylo až 12, místa bylo pro všechny dost a ještě byla volná půda. Rodiče mně a Stelince nedávno nabízeli dětský pokojík, ale nám se líbí ve společné ložnici, takže už nás tam spí 5. Ráno se Stelinkou lezem k našim a Metůdkovi pod peřinu na "sardinkové čtení" :-).

Prožili jsme krásné babí léto, všechno ani nejde vypovědět, ale něco máme na fotkách. Zvláštní album má i Metůdek. Krásné podzimní dny!

:-)

V

Milí kamarádi!

Hlásíme se vám naposled v sudém počtu, ještě než se naše mímo narodí. Maminka už se valí jak medvěd, ale jak říká tatínek, vypadá těhotná jen z profilu. Já si rád dávám ručičku k ní na bříško a čekám, jestli mě mímo kopne. Stelinka nemá tolik trpělivosti, tak jen bříško hladí a pusinkuje jako já a někdy po něm i pěkně rajtuje. Já dávám hrozný pozor a když mě maminka chová, říkám jí: maminko, pozor na bříško! Tento týden máme ve znamení příprav. S tátou jsme snesli z půdy kolíbku a sešroubovali přebalovací komodu. Máma zase se Stelinkou chystala oblečky a balila tašku do porodnice. Prý už to může být každým dnem.

Stelinka dopřála mamince dva měsíce bez plínek, potřebuje je už jenom na spaní, jinak umí krásně chodit na nočníček. Když se to začínala učit, lítal k nám za okno ptáček a za každý úspěšně načůraný nočník tam nechával nějakou dobrotu - oříšek, sušené ovoce nebo bonbon. Držel jsem Stelince pěsti, protože ptáček vždycky přinesl dost pro nás oba. Maminka se snažila vymyslet pro něj nějaké pěkné jméno, ale napadalo jí jen Ptáček Čuráček, a to se tatínkovi nevím proč nelíbilo, takže to dopadlo tak, že než ptáček dostal jméno, Stelinka byla bez plínek a on k nám přestal lítat.

Stelinka vymýšlí spoustu lumpáren, ke kterým se moc rád přidávám, teď zrovna nás baví brát dospělým bačkory, utíkat s nima a volat: Já nedám botu! Taky si s ní opakuju pokřik: Já sám!!! Stelinka ho používá asi 50x za den, hlavně při mytí rukou, vystupování z auta, krájení jídla a tak podobně. Když nás maminka chvíli nehlídá, utíkáme spolu někam z dohledu, třeba kolem domu nebo na půdu, a tam blbneme, dokud Stelinka nezačne plakat, když se jí něco přestane líbit. Uznávám, že někdy jsou moje metody trochu drsné... ale často jsme na sebe i hodní :-) Mě třeba hrozně baví jí zvednout a nosit, a často se jí ptám: Stelinko, chceš pochovat? Ale ona někdy nechce, tak jí musím chytit proti její vůli a ona hned brečí.

Já jsem za poslední týdny hrozně vyrost. Pozná se to podle toho, že si nemusím brát stoličku, abych viděl na kuchyňskou linku, a podle toho, že jsou mi všechny nohavice krátké. Mám taky velkou sílu. Nosím tašky s věcma, když někam jedem, vozím kolečko s nákladem, když tátovi pomáhám na zahradě, a máma už se na mě taky může v lecčems spolehnout, zvlášť, když teď má co dělat, aby unesla to svoje břicho. Je ze mě prostě velkej kluk. A budu chodit do školky!!! Napřed se mi tam vůbec nechtělo, ale zrovna minulý týden jsem se pro školku nadchnul. Jeli jsme totiž celá rodina i celá Kryštofova rodina do Orlických hor, do hotelu, kde rodiče chodili do školy "efektivního rodičovství" a my děti do školky, kde si s náma hrálo spoustu tet. Efektivní rodičovství se mi líbí, protože při něm nedostávám na zadek :-D

Měli jsme tu během prázdnin spoustu kamarádů na návštěvách, moc za ně děkujeme! Fotek ale máme celkem málo, tak prosíme, kdo máte, pošlete nějaké fotky ze společných akcí!

Přejem vám všem krásný zbytek léta a těšíme se nashledanou v novém počtu!

Vendelín a spol

Rodíme!!! A ne naposled!

Naši milí kamarádi!

Z našeho měsíčníku se plynule stává čtvrtletník, proto jsme rádi, že nám stále fandíte a přinášíme tedy zase pár zpráv a fotek nejen z Hořic. Jaro uběhlo v pohodě a očekávání ... nového pískoviště, které v těchto dnech se Stelinkou zajíždíme. Napřed jsme ho ale dědovi Jindrovi pilně pomáhali stavět, tátovi natírat a dědovi Pepovi navážet! Většinu dní trávíme na zahrádce, maminka už v zimě nakoupila pytlíčky se semínky, které jsme jí se Stelinkou pomáhali sít do hlíny, a teď už koukáme, co kde roste a já se Stelou sklízíme, co můžem, i co nemůžem. Taťka si vzal na starost sekání trávy, v tom mu rád pomáhám, a pěstování brambor, které se v Hradci sází na Josefa a v Hořicích na Hitlera. Těšili jsme se na záplavu meruněk, ale všechny zmrzly. Zato už chodíme koukat na naše lesní jahody, které Stelinka pro jistotu sklízí před dozráním, aby jí je náhodou někdo nesnědl. Kočka Boska si vzala do parády myšky, vyhnala krtky a když už neměla co lovit, pustila se do sýkorek. Ve vedrech se koupeme v bazénu, nejvíc táta, my děti se trochu bojíme, protože já jsem tam jednou trochu nešikovně spadl a ještě že mě máma slyšela žbluňknout, protože jinak už bych byl v nebíčku s babičkama. Když mě máma vytáhla, Stelinka volala: Já ci taky! ale stejně se bojí.

Na preventivní prohlídce u paní doktorky po mně chtěli poznávat barvičky, to byla brnkačka, protože už před rokem jsem věděl, který kontejner je na který odpad a všem jsem to říkal. Tak jsem jim ukázal modrou, červenou, žlutou a zelenou. Pak už jsem neměl říkat barvy, ale tvary, tak jim chvíli trvalo, než ze mě dostali, že je to sice černé, ale srdíčko. Pak domeček a pak ukázali kolečko, ale já prohlásil, že je to O jako Ondra :-D. Pak jsem měl říct nějakou básničku, ale styděl jsem se, tak jí za mě řekla Stelinka :-) Naše nejoblíbenější teď je Šimpanz gorila po světě chodila, tu prý doktorka ještě neslyšela a hrozně se chechtala. Já mám teď další ze svých kameňákových období, tak vymýšlím nově verze básniček, třeba:

Hody hody doprovody, dejte vejce do vody, nedáte-li do vody, dejte aspoň bílý, slepička vám snese mejdlo. Cháchá!!! Ale to jsem jim neříkal. Když už jsem měl všechna měření a zkoušení za sebou, měl jsem slíbený bonbon, ale chtěli kouzelné slovíčko. Tak jsem řekl: Doktorko, prosimtě, dáš mi bonbon?

Když neposlouchám, máma mi říká Vendoslave. Já jí na to říkám Mámoslave :-) K mým novým kouskům patří lhaní. Když praštím Stelu a ona brečí a máma se mě ptá proč, říkám: Ona je maminko asi unavená!

Stelinka je taky pěkně vykutálená. Už dosáhne na kliky a všude se dostane. Když se nudí a máma má plné ruce s vařením oběda, potichoučku se vytratí za taťkou do pracovny a hlásí mu: Tatínku, jdeme baštit! Taťka už se nechal několikrát nachytat :-)

Na jídlo je Stelinka jak uragán, hlavně na sladké. Než se maminka otočí, obslouží se bleskově čímkoliv, co je na dosah. Podobně to bylo i s velikonočním beránkem, který maminka hrdě vyklopila z formy, to uvidíte na fotkách :-) Jinak už se ode mě naučila zdravit všechny sousedy. Na každého kolemjdoucího hlasitě volá Dobýden! Tak jsme široko daleko za slušňáky :-) Stelinka má teď velký úkol, naučit se chodit na nočník. Zatím jen hlásí, že čůrá nebo že má hovňous a já se jí nesmím smát, protože mně se taky nikdo nesmál, když jsem se to učil, a navíc to musí stihnout do konce prázdnin, protože pak už bude plínky potřebovat brácha nebo ségra. Naši se dohadujou, jestli to bude Kvido nebo Rafael, ale přitom to nejspíš bude holka. Táta se snažil z doktora na ultrazvuku vymámit, co to bude. Doktor to měl ale od mamky zakázané, tak jen mezi řečí řekl: Tak pohlaví už bychom měli jasné, že? A táta na to: no jo, to je jasnej pinďour tadyto, žejo? A doktor na to: Myslíte tohle? To je mozek!

Já jsem pro jistotu vymyslel obě jména. Když to bude kluk, bude se jmenovat Banán, a když to bude holka, tak to bude Čokoláda. Napřed ale musíme pojmenovat naše dvě koťata, co se narodila Bosce minulý týden. Když je Stelinka ráno spatřila, křičela: Bojim, myš!!! Boska soutěžila s tetou Kamčou, kdo dřív porodí. Kamča u nás čekala na termín porodu, aby to odsud měla blíž do Vrchlabí. Bydlela tu s námi pár dní, Boska jí o dva dny předběhla. Když pak maminka ráno hlásila, že už se Kamče narodila Alžbětka, prohlásil jsem: A teď už je na řadě naše mímo! No, ale to ještě musí trochu vyrůst, protože miminka se rodí, až když se do bříška nemůžou vejít, a my jsme ho tomu našemu miminku už pěkně vytahali :-)

Mohl bych ještě dlouho vyprávět, ale na fotkách uvidíte ve zkratce, co jsme za celé jaro zažili - týden v Krkonoších s babičkou a dědou, návštěvu tety Marcelline, Velikonoce na Dachovech, opékání prasátka, výlet na Trosky, hořickou pouť, výlet do ZOO, a další. A třeba se zas někdy ozveme. Přejem vám všem krásné léto!

Vendelín a spol

Zdravíme v novém roce!

Ahoj kamarádi!

Tak kde jsme to minule skončili? Někde v půlce podzimu. Už si ani nepamatujem, co všechno jsme vám chtěli napsat! Ale několik důležitých událostí nesmíme zapomenout. Pěkně dlouho jsme se těšili na Vánoce. Napřed tu byla Barborka, ta nám přinesla dobroty do ponožky, pak Mikuláš, tomu jsem musel říct, jak se jmenuju a zazpívat koledu, ale dostali jsme od něj kalendář, kde každý den byla čokoládka až do Vánoc. Teď na jeho místě visí jiný kalendář a Stelinka si pořád myslí, že jsou v něm taky čokoládky. Pod stromečkem jsme našli spoustu dárečků, které mě nejvíc bavilo rozbalovat, i když třeba nebyly pro mě, a celou dobu při tom dělat: jéééééééééé!

Na Vánoce tu s námi byli i děda a babička z Tábora. Babička ležela, protože jí nebylo dobře, ale děda se mnou chodil na pekáč a na nákup a doma nám máma dávala spoustu chlapské práce a mě to s dědou moc bavilo. Každý večer jsme všichni zpívali koledy a já si doteďka nejčastěji notuju Pásli ovce valaši, i když naši říkaj, že koledy a čokoláda patří jen k Vánocům. Ježíšek nám přinesl sáňky, na těch se se Stelinkou moc rádi vozíme, a hlavně mi přinesl nakladač, který hned první noc musel parkovat pod mojí postelí a několik týdnů jsem se ho nemohl nabažit. Všichni bratranci i kamarádi si s ním taky hned chtěli hrát a já jsem většinou docela hodnej a ochotně ho půjčuju. Na Tři krále jsme jedli tříkrálový koláč a děda v něm našel schovanou mašinku a byl král. A já byl jeho páže.

Babičce pořád nebylo dobře, ale už je v nebíčku a nic jí už nebolí. Jsou tam teď s dachovskou babičkou spolu a koukají na nás a mají nás moc rády. Často na ně vzpomínáme. Hlavně Stelinka vždycky v pokoji, kde bydlely, volá Babi babi! Já nejvíc vzpomínám, jak jsme jednou babičce volali do Tábora a říkali jsme jí, že jsme měli k obědu čočku. A ona se ptala: Co, kočku?? A my: Néééééééééé kočku, čočku!!!! a hrozně se směju!

Hrozně jsem se těšil, až Kryštof, Mareček a Barborka přijedou slavit moje narozeniny. Máma každý den udělala fajfku v kalendáři, napřed to vůbec neubývalo, ale nakonec jsem se dočkal. Bára musela zůstat doma, protože čekali, až se jim narodí Terezka, ale s klukama jsme si užili parádní víkend! Házeli jsme všema hračkama, některýma i z okna, na to jsme obzvlášť hrdí. Naši pořád chtěli, abysme si auta třeba posílali, ale to není žádná sranda. Taky jsme se brodili v blátě a koupali v bublinkové vaně a honili po domě a já jsem od kluků dostal vláčkodráhu s vagonky a byla to prostě paráda, takže když kluci odjížděli, ztropil jsem scénku a pak jsem se rozstonal. Kašlem už všichni.

Stelinka je naše treperenda, tak jí říká máma a já někdy taky. Umí krásně mluvit. Říká: hamat, maovat (malovat), byndak (bryndák), tauam (vstávám - to je pro naše obzvlášť mučivé, když chtějí ráno ještě spát), jebáť (jeřáb - když nám ze lžíce visí špageta, to jsem vymyslel já!), pokobá (pochovat) a spoustu dalších slovíček. Často si sama brouká písničky, co nám máma zpívá. Už jsem jí naučil, jak se zapíná iPhone! A když máma telefonuje, sápe se po sluchátku a křičí: Aój, aój! ale když pak dostane sluchátko k uchu, jen okouzleně mlčí. Moc rádi spolu skáčeme na matracích! Já přitom skanduju: Kdo neskáče, perníček! Hop hop hop! Strejda Víťa mě to sice učil trochu jinak, ale tohle je moje verze. Naučil jsem se krájet ostrým nožem. Vždycky, když máma vaří, krájím všechnu zeleninu - pórek, houby, papriku nebo brambory. Jsem v tom fakt dobrej. Baví mě vůbec všechna práce kromě uklízení hraček. Rád chodím s tátou pro dříví, s mámou pro prádlo, na nákupu nosím košík nebo vozím Stelinku ve vozíku. Jsem do práce prostě hr, podle svého vzoru, Bořka Stavitele. Jednou jsem dokonce zvolal: Dokážem to nakrájet? Jasně, dokážeme! :-D

Taťka se mě kdysi před Vánoci při svačině ptal: Vendy chtěl bys ještě bratříčka nebo sestřičku? A já na to: Hm, jo, ale já mám teď hrozně upatlaný ruce, víš tatínku?

Tady jsou fotky. Přejem vám v novém roce samé dobré zprávy! Pa!

V a spol

První týdny v Hořicích

Ahoj kamarádi!

Náš velký dům už nám slouží, moc se nám tu líbí. Pokoje sice ještě nemáme hotové, ale stačí nám velké místnosti v přízemí a v podkroví. Každé ráno se těším na koupel v našem ledovém bazénu. Dokud s námi bydlela hradecká babička, chodili jsme spolu. Ale už u nás nebydlí, tak musí máma. Táta má totiž rýmičku. Hradecká babička u nás bydlela, protože jsme tu měli dachovskou babičku. Ta byla hodně nemocná, ležela na posteli a my jsme si k ní chodili hrát a povídat. Teď už je babička u Pánaboha v nebíčku, už jí nic nebolí. My se Stelinkou si často zpíváme Bimbáli bimbáli, Honza skočil do skály, jak nás to nedávno babička naučila, houpali jsme při tom mucholapkou.

S hradeckou babičkou k nám přišla bydlet i kočka Poňa, ségra naší Bosky. Kočičky už tu jsou obě jako doma a babička ještě neví, jestli nám tady tu svojí nenechá. Stelinka už se jich nebojí, i když pár drápanců už schytala. Já je mám moc rád a baví mě zkoušet, co vydrží. Třeba jsem zkoušel, jestli umí viset za ocas. A Stelinka si na ně zase sedá. Máma nám za to hubuje, ale kočky nic neříkaj.

Kočkujem se i my se Stelinkou. Mě se totiž nelíbí, že mi bere hračky, tak jí strkám a ona pak pláče a máma nám zase hubuje. Nebo vidím, že máma plácla Stelinku přes ruku, když už potřetí musela vytírat převrhlé pití (nojo, to znám, pokusy se musí opakovat, jinak to není žádná empirie :-)), tak jdu a plácnu Stelinku taky. No, musím přiznat, že mámu teď trochu neposlouchám. Myslím totiž, že si věci můžu rozhodovat sám. Pořád všichni říkaj, jak jsem velkej a šikovnej a já se ani nemůžu rozhodnout, jestli uklidim hračky. No neuklidim! A to maminku hrozně zlobí! A někdy je s ní těžká domluva. Třeba když něco moooc chci, nechce mi to dát ani když řeknu "já bych prosil", tak žadoním, a ona mi vysvětluje, že už jsem přeci měl sušenek hodně, že už nejsou (to většinou není pravda), a já žadoním dál, a ona že by mě bolelo bříško. "Maminko, já chci, aby mě bolelo bříško!" A je v koncích! Jenže mě je to stejně prd platný. Začínám se ptát PRÓČ? a "Maminko, a do prdele nesmíme říkat?" Prý ne, ale tatínek to říkal!

Stelinka krásně chodí! A říká "malá" když hladí kočičky a "pálí" když stojí u kamen a "tytyty" když hází jídlo po zemi. K narozeninám dostala kočárek pro panenky. Já mám dva malé kamarády, zajíce a méďu, a přesně takový jsem pro ně potřeboval. Děláme všechno spolu - beru je ke stolu i do postele, a na procházku, protože Stelinka sice chodí, ale ještě ne tak rychle, aby svůj kočárek doběhla :-) Jinak je pěkně vybíravá u jídla. Cokoli má někdo na talíři, tak to chce, ale svojí zeleninku ne. Tak jí máma přestala vařit dětské jídlo a jíme všichni to samé, za velkého posměchu babiček. Já jsem v jejím věku jedl nesolené křupky a ona může pizzu se slaninou! Ale na druhou stranu sní cokoliv. Už ochutnala kočičí granule, malířovi barvu z kýble, šroubky a matičky (ty snad i vyplivla, nebojte!), špunt z bidetu a podlahu v lékárně. Tak to s tou vybíravostí není zas tak zlý...

Ještě pořád nemá naušničky a i když nosí samé růžové šatičky, tak jí pořád všichni mají za kluka. Pan farář, co u nás byl za babičkou, ohlašoval velké změny u bratrů katolíků: když se mu sápala po barevné štole, řekl: No, třeba jednou taky budeš takovou mít! :-D

Fotky jsou dnes ve dvou albech. Uvidíte, jak máma vzala na milost naši vanu z černého umělého mramoru, která prý stejně jednou "pude" ale kdoví, kdy to bude. K svátku jsem dostal bublinkovou koupel a moc se mi to líbilo! Taky uvidíte, jaký jsem pomocníček, a jak miluju svíčkovou.

A ještě na výstrahu všem, kdo chtějí vychovávat děti, přikládám žhavý článek o tom, jak mě chtěli vychovávat tak, že jsem z toho málem chytl úpal :-)

Tak zdar, ať vám draci lítaj a čepice neuletí!

Váš Vendoš

Tak a je to tu!

Ahoj kamarádi!

Tak už se brzy budeme stěhovat!

Domeček zatím ještě gruntujeme a pan malíř nám tam chodí malovat a my všichni chodíme uklízet a stěhovat a já taky nosím police a cokoliv, co mi svěří, vždyť už jsem velký kluk! Rád jezdím s kolečkem po zahradě a převážím větvičky, nebo ho mám místo sekačky na trávu (viz fotky). Stelinka se prohání po čtyřech jak pejsek, ale už si stoupá bez držení a brzy už se budem honit po dvou! Mám jí moc rád, často to i říkám. Blbnem spolu celý den, honíme se, chechtáme se, napodobujeme jeden druhého, většinou já jí, ale někdy Stelinku taky trochu strkám, to když mi bourá mašinky a věže. Jinak jí hrozně moudře předávám své zkušenosti, třeba dneska, když mě pošťuchovala u oběda, jsem jí říkal: Stelinko, teď mě nezlob, když baštíme, víš?

Celé léto bydlíme u hradecké babičky a dědy. Den začínám s babičkou koupáním v bazénku a čtením Špalíčku, ten už umím skoro nazpaměť. Nejvíc ze všech stránek se mi ale líbí ta první, kde jsou velká písmenka, ty já chci pořád číst. Ukazuju, kde je Š jako Šaršon a M jako máma a všechny ostatní písmenka... Naši mě to nechtěj učit, že prý se budu ve škole nudit, ale toho bych se nebál, já si tam nějakou zábavu najdu :-)

Moc mě baví chodit na houby, držím se babičky, říkám: Babičko, ať mě tu nenecháš! a ukazuju na každý pařez, protože "tohle byl strom a teď je to pařez", to opakuju u každého pařezu několikrát, až z toho všem třeští hlava a už je to ani tak nezajímá. Houby umím pěkně utrhnout, aby jim nespadl klobouček a náležitě každou houbičku okomentuju. Když nemůžem žádné najít, tak volám: Houbičky, kdepak jste, ukažte se nám!

Stelince se nejvíc líbí chování u mámy a u babiček. Ráda s nima blbne, natahuje se od jedné k druhé a když si jí chtějí podat, dělá jakoby drahoty, je to pěkná koketka. A miluje koupání! Ta by se ve vodě samou radostí snad utopila! Naučila mě spoustu lumpáren, hlavně plácání do vody, po kterém je nastříkáno v dalekém okolí. A já jí za to učím dělat "malá". Už to umí sice říkat, ale mě dost často místo pohlazení pěkně plácne, treperenda jedna. Tak jí chytím ručičku a pohladím se s ní sám.

No, událo se toho za prázdniny samozřejmě hodně, ale velké změny právě nastávají, tak doufám, že tohle není poslední vydání Vendelínovin... mámy se každý ptá, jestli ten velký dům bude umět uklidit... to teda nevím a celkem mě to netrápí, hlavně když bude kde stavět mašinky a výstavky!

Od včerejška máme kočičku! Zatím s ní bydlíme u babičky, ta má její sestřičku, tak jsou holky zatím pohromadě. Stelinka se všeho chlupatého hrozně bojí, i plyšáků. Ale našim koťátkům dělá malá. Sotva se k ní koťátko přiblíží, spustí hrozný ryk a hledá mámu, ale pak se ukáže, že to je jen takový tyjátr, že jí kočičky moc zajímají a ječí jen ze srandy.

Tak jo, snad se neloučíme na dlouho, kdybysme dlouho nepsali, tak uklízíme dům :-)

Mějte se pěkně, krásné babí léto přejem!

Vendelín a spol

Jak jsem z výchovy málem chytl úpal

Bylo horké letní ráno, už v devět hodin se tetelil vzduch a kdo mohl, na sluníčko nešel. Babička v Hradci převlíkala postele a já jí pomáhal, protože má matraci, která se dá tlačítkem zvednout do sedu a já se na ní rád vozím. Když už jsem s tlačítkem blbnul moc, babička mě zahnala, tak jsem se šel kouknout na balkon, protože ten mám taky zakázaný. Babička pro jistotu zavřela na balkon dveře, abych tam nešel, ale to už jsem tam byl, a odešla. Máma z kuchyně slyší můj pláč. Nojo, babička mu říkala, ať už s tou matrací přestane, asi brečí kvůli tomu. Po chvíli jí to připadá divné, že jsem zavřený na balkoně, když tam tak praží sluníčko. Babička má drsné metody, myslí si, ale přece jí nebudu usměrňovat před dítětem... Já už řvu jak blázen. Víťovi ve vedlejším pokoji to nedalo a šel se za mnou podívat. "Vendelíne, cos proved, že Tě sem zavřeli?" Když nevím, křičím Nééééé! Víťa si říká - no, vychovávaj ho, nebudu jim to kazit, ale na tom balkoně je fakt vedro... "Tak Ty nevíš? Cos proved, řekni, nebo tě tam zavřu zase!" Naštěstí jde kolem babička. "Já si říkám, co ten kluk tak břečí, kdo ho sem zavřel?" Chvíli trvalo, než se vše vysvětlilo, nakonec jsme se tomu všichni smáli. Úpal jsem nechytil a lumpárny dělám dál :-)